Bučina - Růžový palouček

Bučina je malá obec ve Svitavské pahorkatině (428 m n. m), kde žije okolo 200 obyvatel. Celý kraj byl v minulosti ovlivněn reformačním působením sboru Jednoty bratrské v nedaleké Litomyšli. O to těžší pak bylo pronásledování v době protireformace. Po Tolerančním patentu se zde přihlásilo k reformovanému vyznání mnoho do té doby tajných místních evangelíků. Ti se začali scházet nejprve ve statku Burešových v Bučině. Snažili se také o navrácení zdejšího římskokatolického kostela sv. Jakuba Většího, který byl údajně v období před Bílou horou evangelický. To se ovšem nepodařilo.

Nový sbor se tedy rozhodl k vybudování modlitebny. Ta byla postavena roku 1786 na obecním pozemku, kde byl čtyři roky předtím založen evangelický hřbitov. První modlitebna byla jednoduchá, malá a tmavá, ale sloužila mnoho let. Brzy byla postavena i fara. Později došlo k úpravám modlitebny, roku 1831 přibyly varhany a roku 1841 stůl Páně. Také střecha dostala novou krytinu. Nová fara z roku 1866 slouží po úpravách dodnes.

K významné přestavbě původní bučinské modlitebny došlo v roce 1883. Byl postaven průčelní štít v novorenesančním stylu s kalichem a nápisem Pojďme chválit Boha našeho. Modlitebna se dočkala nových vstupních dveří a oken a také interiér se změnil. Kazatelna byla umístěna dopředu za stůl Páně a varhany byly zabudovány na kruchtu nad vchodem. Modlitebna byla později ještě upravována, naposledy v roce 1996. Stojí uprostřed evangelického hřbitova, do něhož se vchází jednoduchou, ale působivou novorenesanční branou.

Koncem roku 2003 prohlásilo Ministerstvo kultury České republiky „toleranční evangelický kostel s ohradní zdí, vstupní branou a hřbitovem v obci Bučina“ za kulturní památku.

Jedním z mnoha památných míst, ke kterým se váže neradostná část našich dějin, je Růžový palouček. Ve starých zápisech se dočteme, že patřil k lánu bučinského výměnkáře Jana Drábka. Je to louka od nepaměti porostlá růžovými keři, které se jinde v okolí nevyskytují. Říká se jim francouzské růže (botanicky Rosa gallica). Na tomto místě se prý loučili čeští evangelíci s rodnou zemí, kterou museli v pobělohorské době opustit. V roce 1921 zde byl odhalen památník podle návrhu A. Meteláka se jmény exulantů, kteří odcházeli do ciziny. Slavnostní řeč tehdy pronesl spisovatel Alois Jirásek. V roce 1925 dostal prostor parkovou úpravu a roku 1989 byl prohlášen kulturní památkou.